Panychida - Odkouzlení hvozdu Hercynského

Ve stínu hor, v hlubokém údolí
toulá se děcko zeleným lesem.
Snad bludný kořen při sběru bobulí –
hluboká rána třeskutě zabolí.

Zachrání žínka nebohé děcko.
Některých bytostí lesních vřelé je přátelství
k lidu, jenž hospodaří v širokém okolí.

Zarostlé cesty, mokřady chladné, kde mlha je měkká, hroby zbloudilců bezedné.

Však i podivné zlo v lesích se skrývá –
na svazích Boubína s tisíci čerty čaroděj dovádí,
nevlídnou rukou nad horami prastará Swiza vládne,
prokleté duše myslivců, pytláků, pobití dragouni za bouře nebem se prohání.

Vrací se dřevař z hlubokých lesů, když před čarovnou nocí tma rychle padá.
Tu plameny z půdy vyráží – lákají, volají, mizí a vzplanou zas.
Ten měsíc, to ticho – opozdilého chodce jímá děsu třas.
Jak vábivá světélka uvidí plát, vlákán je mrtvými do hlubokých blat.

Po letech přichází člověk s železnou zbraní, na rtech slovo Boží mu skomírá,
vytrvalý ve svých kázáních – ovládne smutek Hercynský hvozd.
Jako by dějiny člověka v prastarých dobách na zlo bohaté nebyly dost.
Nejedna bytost strachem a žalem ze sobeckých činů za hlaholu zvonů umírá.

Děsí se krajina příchodu lidí, dogmaty myšlení svázané,
zapláče lesní svět – úderem meče odejdou poslední pohané.

Snad v mysli lidu, jenž hluboké hory obývá,
kde hladina jezer miliony hvězd zrcadlí, kde život nezná obvyklý shon,
když při večerních přástkách stařena promluví, obloha zčerná, noc rozestře peruti své,
vyvstane vzpomínka na divoký hon.