Brontosauři - Hrad

Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den,

že jen nevěstu, a moh' se brát,

na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven

jak nad Vltavou Pražskej hrad,

ráno je naděje, co neumírá před polednem,

když do oběda nevyjdeš ven,

kukneš se na teploměr nálady a podle pole

s novinama začneš den



®: Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,

co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,

jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,

když se mu u srdce blejská.



Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den,

že jen nevěstu, a do pekla moh',

tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,

co vrší se jak v létě stoh,

moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den,

do oběda času dost,

jak z jinýho století, jak vnucenej sen

si připadáš, jak špatnej host.



3 x ®: